Dlouho očekávaný dýchánek. Vlastně ani tak dlouho ne. Devin se v poslední době docela pochlapil a začíná to sekat jak Baťa cvičky. Až to trochu zavání jistým metalově spřízněným Pítrem tentonocem ze Švédska. Hned ze začátku musím říct, že se nám navzdory mnoha nadrženým fanouškům rozmohl v redakci jakýsi townsendovský odboj bojkotující Devinovu božskost. Vyčpělý ctitel Marigold si dokonce dovolil označit Devyho hudbu jako : „materiál pro emancipované metly“. Já osobně v tomhle sporu stojím asi tak uprostřed.
Nejdříve si musíme definovat pár věcí. V případě Devina Townsenda se mi zdá, že mu slavné jméno začíná trochu přerůstat přes hlavu a očekávaní do něj vkládaná začínají být maličko mimo mísu. To bych tedy rád označil za první townsendovský komplex a s vaší pomocí bych ho rád prolomil...tedy...no zatlačte..hej rup...úúúúú...úúú...křup! Tak a teď druhý a poslední postulát. Jakousi zvrácenou náhodou týkající se druhého townsendovského komplexu zavládl mezi lidmi názor, že je snad Devin nějaký vynikající producent, nebo co... To je BLBOST! Ano, opakujte po mně BL-BOST. Ano tak...teď vy... skvěle! Skutečnost je taková, že zvuk valné většiny jím produkovaných desek stojí za starou belu (ne těch, na kterých jen spolupracoval – deska SOILWORK díky němu kupříkladu hodně získala). Tedy pokud se někdo z vás vyloženě nespecializuje na poslech vysoce přehulených vyšších frekvencí, nebo nejste profesionálním posluchačem šumu. Pro všechny ostatní mám skvělou zprávu, protože „Synchestra“ je v tomhle (a nejen v tomhle) ohledu asi „nejnormálnějším“ Townsendovým dílem. Zálibu ve vyšších frekvencích sice neztrácí, ale působí méně „rozšuměle“ než její předchůdce. Změny se nevyhnuly ani hudebnímu obsahu. Úmyslně píšu změny, protože zcela vylučuji fakt, že by se třeba jednalo o nějaký monument, milník, nebo tak... Zbožštění jsme už vyloučili na začátku recenze. Skutečnost je taková, že se hudební náplň pohybuje takřka na chlup v mantinelech, které Devin definoval předchozími alby. Nenajdete tu asi nic, co by vás nějakým zásadním způsobem překvapilo. Zásadní změnu vidím nikoli v obsahu, ale ve formě s jakou jsou ony nápady podávány. Celkově je totiž struktura skladeb na první pohled až antitownsendovsky přístupná bližšímu zkoumání. Celý materiál je hodně otevřený, i když mu při bližším ohledání nechybí titěrné detaily. Obecně mi „Synchestra“ přijde jako dílo, které je formálně hodně blízko k běžnému pojetí progresivní hudby tak, jak se dnes běžně hraje. Deska, která je v určitých momentech asi vůbec nejblíž k nějaké formální škatulce z toho, co Devin za své hudební působení vytvořil a zároveň má hodně blízko i ke zbytku jeho vlastní tvorby. To je u Devina také poněkud netradiční fakt. Většina ostatních věcí už platí z minula. Hudba je to stejně tak jako její předchůdkyně takřka nepopsatelná. Z ostatních dojmů bych heslovitě vypíchl třeba vokální linky, ve kterých se začíná Devin čím dál tím víc nacházet. Přes holokaust, který tropí v SYL, jeho hrdlo asi moc netrpí, protože se mi zdá že melodicky zpívá skoro líp něž kdy v minulosti. Pak se mi dost líbí inspirace pouťovým flašinetem. Nevím, jestli za to může název desky, ale cítím v novém materiálu nezanedbatelné vlivy klasické hudby.
Závěr asi vynecháme. Tahle kapitola nebude ještě dlouho uzavřená a každý z vás si bude chtít určitě v diskusi přihřát polívčičku, takže to dořešíme pak. Jen bych si sem tak s dovolením hodil pár nahodilých výkřiků ze tmy. Terria – zajímavé, Ocean Machine – velmi dobré, Accelerated Evolution – překvapivě nezajímavé, Synchestra – skvělé, asi nejlepší.